… je život sám.
Říkám si to poslední dobou často. Vím, je to takový klišé. Jenže já si nemůžu pomoct. Jsem totiž doopravdy vděčná za to, co mi přichystal. Že by byl vždycky milej a hodnej, se říct nedá. Jenže právě díky těm težkým dobám jsem dnes šťastná. Prostě bez tmy není světla, bez práce nejsou koláče.
Vím, jak bohatá jsem díky věcem, který se koupit vůbec nedají. Za svý zdraví. Za celou rodinu. Za zdravou rodinu. Práci, která mne a nás dokáže živit a bavit. A mohla bych pokračovat.
Stále se ujišťuju, že po každé bouřce vysvitne slunce a že nic netrvá věčně. A to také říkám svým pacientům, když propadají pocitům bezmoci a beznaděje. Ani ty nejhorší noční můry nejsou nekonečné a jednou se probudí.
Mám ráda pondělní jízdu vlakem do práce, naše pomatené rodinné Vánoce a ty extrémně pálivý chipsy, ze kterých pálí druhej den trávicí trubka na druhym konci.
Co mám ale ráda poslední dobou nejvíc, je pozorování naší dcery. Jsou jí skoro dva roky, ještě nemluví, za to moc dobře rozumí náladám, smutku, nezájmu nebo naopak radosti, štěstí a jiným emocím. A nejkrásnější je, jak s neuvěřitelným zájmem pozoruje a prozkoumává svět okolo. A já pozoruji ji a vlastně se přistihuju, že o těch úplně neobyčejně obyčejných věcech přemýšlím taky.
Má radost, když vidí na oboze letadlo, vzteká se, když jí mám utřít zadek a pije vodu z bazénku, do které předtím hodila nanuka. Dnes se zaujetím a výrazem Holmese pozorovala letící včelu.
Často v tichosti pozoruji tu její upřímnou, křehkou dětskou duši, která objevuje svět a vzpomínám si na své dětství. S ní ho tak nějak prožívám znovu, znovu pozoruju svět těma dětskýma očima, který pořád umím mít.
A vím, že byly doby, kdy jsem ty dětské oči ztratila a mě to ani nedocházelo. A to se týká i vás, protože když se cítíte sami, odpojení, ztracení nebo ustrašení, tak věřte, že za vás mluví vaše opuštěné, zraněné vnitřní dítě. To vaše o XX let mladší JÁ, které si pamatuje spoustu křivd, zrad či nepochopení z období, kdy potřebovalo být chráněno, přijímáno a milováno takové, jaké je. Právě ono je ten zdroj naší zranitelnosti plný strachu, nejistoty a osamocení, který nás může až děsit. Máme ho uvnitř sebe všichni, někdo víc, někdo míň a když mluví, v drtivé většině si to vůbec ale vůbec neuvědomujeme.
Zároveň ale každý z nás má uvnitř i své spokojené, zvídavé, hravé a veselé dítě. To rádo objevuje svět, posouvá své hranice, má bujnou fantazii a zkouší, kam až může zajít. Právě tohle naše spokojené dítě bychom si měli sakra hýčkat a opečovávat. (Tohle je tedy řečeno velice zjednodušeně, jinak je to problematika mnohem složitější).
Pro mně je dítě, resp. jeho zrození a přítomnost, zázrak. Že z vás vznikne něco, co má dvě ruce, dvě nohy, hlavu a vlastní názor, který vám sdělí i beze slov!
Zároveň jsem stále fascinovaná, jak je to rodičovství bilaterální. Na jedné straně vám pomůže dospět a přesměrovat vaši pozornost ze sama sebe na dítě, zároveň přijmout zodpovědnost za někoho, kdo je pro vás stejně důležitý jako vy sami. Na druhou stranu vás bere zpět do dětských let a navrací vám ty čisté dětské oči. Takže z vás uplácá dospělého a dítě zároveň. Tak to vnímám já.
Moc bych si přála, aby krásné dětství prožilo každé dítě. Protože dětská duše je jak čistý nepopsaný papír a je na rodičích, co na něj napíšou.
Když napíšou „doma se hádáme a nemáme se rádi“, i to malé stvoření bude vědět, že je normální se hádat a nemít (se) rád. A podle toho bude žít svůj život.
A to mi přijde škoda. Svět totiž je bezpečné místo, pokud máte na své životní dráze od začátku po boku někoho, kdo vám dokazuje, že i když si občas musíte dát bacha, je to na něm fajn.
Jasný. Nikdo nejsme stoprocentní. O to tady ale nejde, život není soutěž a štěstí není o tom, kolik vyděláte peněz nebo kolik máte dětí. Všichni děláme chyby, všichni jsme byli vychovaní nedokonalými rodiči a málokdo měl dětství ideální. Ale tu láskyplnou náruč a bezpečí pozná dítě i beze slov. Z úsměvu. Pohledu. Gest. Pohlazení. Nevěřili byste, kolik postarších lidí přichází do ordinace a pořád řeší vztah se svými rodiči, kteří tu třeba dávno nejsou.
Proto bych chtěla vzkázat všem, kteří se dostali až k těmto řádkům :
BUĎTE!!
Buďte se svými rodiči (pokud ještě můžete).
Buďte dobrými rodiči.
Buďte tady a teď.
Jmenuji se Anna Petříková a oboru psychiatrie se věnuji od roku 2013. Práci s lidmi ve zhoršeném/špatném psychickém stavu či životní krizi považuji za náročnou, přesto (a zejména) za neuvěřitelně naplňující, inspirující a motivující.