Do psychiatrických ambulancí se dostává široké spektrum pacientů.
PACIENT.
Toto slovo je odvozeno od latinského „pati“ vyjadřující trpět a pro mne osobně má velmi ambivalentní význam. Na jednu stranu je to člověk se svým jedinečným životním příběhem, který si přichází pro pomoc. Na druhou stranu z medicínského pohledu slovo PACIENT stírá onu pomyslnou pestrost lidského prožívání a všechny problémy příchozích hází do jednoho pytle zvaného „psychopatologie“, tedy něco, co není normální. Co když ale ne vše nepříjemné a nesnesitelné odehrávající se v naší duši není patologické, ale naopak přirozené. Dokážeme věci brát skutečně s nadhledem a z jiného než psychologického či medicínského hlediska?
Otázka významu psychických onemocnění mate nejen evoluční teoretiky, ale i psychiatry či psychology již dlouhou dobu. Pokud platí Darwinova teorie přírodního výběru, tedy to, že předávané kombinace genů zvyšují schopnost jedince soutěžit, přežít a reprodukovat se, jak si tedy vysvětlíme přítomnost duševních poruch po tisíceletí?
Vždyť první zmínky o depresivním onemocnění pocházejí již z Mezopotámie.
Mají tyto problémy nějaký hlubší význam? Dá se na psychická onemocnění dívat z více úhlů pohledu? Ze spektra duševních poruch si vytáhněme jeden. Psychózy.
Jeden nedávný výzkum se zabýval jejich významem a naznačil, že právě psychózy, mezi které patří například schizofrenie, by mohly být obranným mechanismem, potřebným pro přežití jedince (nebo skupiny) ve specifických sociálních podmínkách.
Vznik bludu (1) respektive psychozy si tedy můžeme vysvětlit i tak, že mozek pacienta vyhodnotí prožívanou realitu jako prostředí, ve kterém nelze přežít a ke své záchraně dereguluje myšlení na snesitelnou úroveň, byť se právě od reality úplně distancuje. Psychotické onemocnění se (ve stručnosti) projevuje poruchami vnímání ve smyslu halucinací, odpojením se od reality, poruchami myšlení a chování. O těchto lidech se lidově říká, že „se zbláznili“ a ne zřídka to o sobě tvrdí i oni sami.
Čas od času se v ambulanci setkáváme s pacienty v takzvaném prepsychotickém stadiu. Nacházejí se v životní situaci, ve které již vlastními adaptačními mechanismy nejsou schopni kompenzovat zátěž, a tak dochází k celkovému hroucení psychického systému.
Chaos v hlavě
Tito lidé jsou v napětí, popisují „chaos v hlavě“, často se špatně soustředí, mají poruchy paměti, jsou velmi úzkostní, zničehonic se zarazí v myšlení i v řeči. Tento stav je natolik trýznivý a nesnesitelný, že následný vznik bludného přesvědčení je pro dotyčného nakonec úlevou: všechno najednou dostane smysl. Psychiatr pak pacienta s tímto problémem zařadí do náležité kolonky a nasadí léky.
Vraťme se ale k původní myšlence, že ne vše nepříjemné a sociálně nepřijatelné musí být zákonitě patologické a vyžadující léčebný zásah. Existuje názor, že proces, který svými projevy připomíná psychotické onemocnění, zanechá člověka duchovně zralejšího a zdatnějšího, pokud se k němu přistupuje jako k přirozenému a očistnému. Mluvím o psychospirituální krizi, která je často v duchovním pojetí označována za prožitek přesahující lidskou zkušenost.
O její existenci nás informuje zakladatel transpersonální psychologie profesor Stanislav Grof. Koncept psychospirituální krize se vynořuje z jeho práce s psychedelickými látkami a později i s holotropním dýcháním, během nichž je možno vyvolat velice silné a mimořádné stavy vědomí. Tyto vyjímečné zážitky se v běžné psychiatrii považují za projevy duševních onemocnění, nicméně bylo zjištěno, že pokud se nechají proběnout a bez zásahu psychofarmak, tak mají terapeutické účinky.
Krize vlastní identity
Definice psychospirituální krize říká, že se jedná o krizi vlastní identity. Vzniká v době, kdy se osobní vývoj člověka začne vymykat kontrole a stane se z něj na jistý časový úsek destruktivní a chaotický proces.
Spouštěči psychospirituální krize jsou, podobně jako u psychotických stavů, podmínky jako například spánková deprivace, velká fyzická zátěž, intenzivní meditace, extrémní sexuální zážitek, závažné onemocnění, velká životní změna (například narození dítěte) či psychické trauma. Vzniká relativně náhle, z plného zdraví a samozřejmě záleží na jedinci, jak ji bude prožívat.
V klinickém obraze se setkáváme s až psychotickými symptomy ve smyslu zrakových či sluchových halucinací, paranormálními a mystickými zážitky, poruchami spánku, přechodným narušením kognitivních funkcí či exstatickou náladou. Rozdílů oproti patologickému psychotickému stavu je více, nicméně ten nejdůležitější je ten, že pokud necháme tuto krizi proběhnout bez toho, aniž bychom ji patologizovali a zamedikovali, ale naopak normalizovali, nevede k vyčerpání a nevratným změnám v mozkové tkáni, jako je tomu u psychóz, ale k opaku – osobnímu a duchovnímu růstu, zrání a změnám v jeho systému životních hodnot.
Out of box
Psychospirituální krize je však pro klasického psychiatra problém. I přesto, že je v USA zařazena do DSM-V (Diagnostického statistického manuálu), v Evropě své místo v MKN klasifikaci nemá. V klasických učebnicích psychiatrie prozatím není zapsána a byť se její koncept poslední roky bouřlivě rozvíjí, je stále novým a ne zcela prozkoumaným tématem.
S nutnou erudicí jde ruku v ruce klinický postup. Tedy i to, že přesto, že je to proces ve výsledku prospěšný, v některých jeho fázích je natolik dynamický a neukorigovatelný, že ho bez adekvátní znalosti klasifikujeme jako psychotický stav a v dobré víře farmakologicky léčíme.
Některé zdroje dokonce uvádí, že až čtvrtina diagnostikovaných psychotiků prožívá ve skutečnosti psychospirituální krizi.
V ideálním případě by psychospiritální krize měla být rozpoznána a odborníkem co nejvíce normalizována a podpořena, vysvětlena jako přínosný proces a příležitost k sebeléčení než něco, co je škodlivé.
Další stránkou psychospirituální krize je i pozadí člověka, který tomuto konceptu otevírá dveře. Profesor Grof, vážený americký psychiatr s českými kořeny, autor mnoha publikací a držitel ceny Václava a Dagmar Havlových (Vize 97) dostal i cenu Bludného balvanu (cena českého klubu Sysifos, společnost zaměřená na obhajobu kritického myšlení a popularizaci vědecké metody poznávání) a to rovnou dvakrát. Jeho dílo bylo označeno jako pseudovědecká aktivita, protože dle klubu Sysifos „opouští realitu tam, kde výpovědím o fascinujících zážitcích přidává status skutečnosti“. Lidské vědomí podle profesora není vázáno na neurofyziologické procesy, ale může se odpoutat od těla a ztotožnit se s vědomím kohokoliv jiného. Tento fakt je vědecky zpochybněn, protože o něm neexistují data.
Kde je tedy ta hranice?
Položme si tedy otázku, kde je hranice, kam naše západní, pragmatická věda může zajít. Je od ní fér v momentě, kdy nemá dostatek informací tvrdit, že jde o fikci? Lze vůbec psychospiritualitu interpretovat nástroji západního světa tak, aby byla uznána jako spolehlivý zdroj poznání?
A co my psychiatři – dokážeme u člověka procházejícího krizí rozpoznat, co je skutečně dobré a co škodí? A pokud je něco škodlivé, dá se na tom nalézt i něco pozitivního? Co když právě tento skrytý pozitivní význam je příčinou vzniku daného problému? Kam až můžeme zajít, abychom neublížili tím, že budeme léčit něco, co léčbu nevyžaduje, ale ani naopak?
Jmenuji se Anna Petříková a oboru psychiatrie se věnuji od roku 2013. Práci s lidmi ve zhoršeném/špatném psychickém stavu či životní krizi považuji za náročnou, přesto (a zejména) za neuvěřitelně naplňující, inspirující a motivující.