„Měla jsem tehdy nervy na pochodu. Zhroutila jsem se. Šla jsem k psychiatrovi a ten mi napsal prášky. Co ti mám povídat, prášky nesnáším, mám problém vzít i ibuprofen na bolení hlavy, natož něco na psychiku! A navíc, ten psychiatr. Měla jsem pocit, že ho ani nezajímám. Při každé návštěvě se mě zeptal maximálně na to, jakou mám náladu, potom ťukal do počítače a nakonec mi dal recept. Po deseti minutách jsem byla venku.
No hrozný, už k němu nikdy víc nejdu!
Nakonec jsem ty prášky přestala užívat a dostala se z toho sama!“
V první chvíli si povzdechnu, sklopím oči a tisknu rty. Potom mne ale přepadne zvědavost a naděje toho, že bychom si přeci mohli onu situaci zkusit trochu vyjasnit. Budiž sláva oné dotyčné a jsem upřímně moc ráda, že takové příběhy existují. Nadruhou stranu nejsem ráda za negativní pověst mého oboru.
Ona totiž každá strana má dvě mince, čímž nechci výše zmiňovaného lékaře jakkoliv obhajovat. Spíše jen podotknout, že v podobných příbězích hraje roli více věcí, a to třeba:
1) Očekávání pacientů
Napříč společností se prolínají pojmy psychiatr, psychoterapeut a psycholog. O tom, jak přesně probíhá první návštěva u psychiatra v ordinaci, jsem psala ZDE. Spousta pacientů totiž od psychiatra očekává služby podobné psychoterapeutickým. Tedy to, že při každé návštěvě si budeme především hodně a dlouho povídat. Řešit konkrétní potíže či situace, dávat rady, nebo rozebírat životní traumata, dětství, primární rodinu a podobně. Realita je však jiná.
K výše zmiňovanému dětství, traumatům, výchově se dostaneme (pokud je s námi chcete sdílet už na začátku), ale často jen na první schůzce a na to, jak závažné věci to jsou, tak dost okrajově. Při dalších kontrolách řešíme především (ale ne “pouze“!) efekt nebo nežádoucí účinky předepsaných léků a to, jak se zrovna pacient cítí. Také psychoedukujeme a upravujeme režimová opatření. Stručně řečeno, řešíme takové provozní věci typu co můžeme udělat TADY A TEĎ.
Během tohoto kontrolního vyšetření, které trvá do půl hodiny (!), není v našich silách jít více do hloubky jednak z důvodu časového omezení a také proto, že k tomu nejsme reálně proškoleni.
Psychiatr bez výcviku není psychoterapeut.
Drtivá většina z nás nemá ani kurz krizové intervence. Ouha. Troufám si tedy proto říci, že pro některé psychiatry někdy není vůbec snadné nalézt ta správná slova, která by pacient měl či chtěl slyšet a která by měla zaznít v situaci, pro kterou přichází. Proč to tak je? Odpověď viz bod č.2
2) Psychiatrovo vzdělání
Jsme vzdělaní na Lékařských fakultách. Šest let se (ti úspěšnější) doslova memorují anatomické poměry dutin a orgánů v nich uložených, vzhled patologických tkání v mikroskopu nebo klinické projevy akutních a chronických onemocnění. Učíme se číst rentgenové snímky nebo luštíme EKG. Ano, doslova luštíme, protože pro mne, budoucího psychiatra, bylo obtížné rozlišit křivku EKG od seismografického záznamu.
Jak na běžícím páse skládáme zkoušky z předmětů jako je histologie, patologie, chirurgie, stomatologie, farmakologie, interního lékařství a mnoha dalších. Ano, máme i předmět Psychologie a Komunikaci s pacientem, jenže, těm je věnováno minimum času a upřímně řečeno, ve stínu „velkých předmětů“ o ně mezi studenty medicíny není zájem.
Psychiatrii jsou věnovány dva semestry zhruba v půlce studia. A právě psychiatrie, stále vlající na chvostu té vznešené a pragmatické západní medicíny, pojímá duševní nemoci podobně, jako další velké obory.
Západní medicína vidí dva stavy člověka a to zdraví a nemoc. K lékaři, vyjma prevencí, chodí lidé nemocní, tedy v již nezdravém = patologickém stavu, který pro pacienta i pro lékaře znamená problém hodný řešení. My víme, že každá tato nemoc má svou etiologii (příčinu), patofyziologický podklad, klinické projevy, čísílko diagnózy a léčbu. A právě poslední bod, léčba psychických onemocnění léky k tomu určenými, je nejsilnějším nástrojem pomoci psychiatra.
My přeci máme dobře nastudované ty velké předměty jako farmakologii, fyziologii, známe receptorovou výbavu, viděli jsme akutní psychotická onemocnění i těžce depresivního pacienta a víme, které léky nasadit silně úzkostnému člověku s nadváhou a jaké úzkostnému bez nadváhy.
Naše léčba tedy necílí na člověka v onom celistvém pojetí, tedy na toho, který má své myšlenky, emoce, pocity, minulost, zážitky, traumata. Ani nemění osobnost, názorové postoje či vztahy, jak si mnozí stále mylně myslí. Takové pilulky ani nemáme.
Naše pomoc bývá především farmakologická a cílí na symptomy duševního onemocnění, tedy na úzkost, špatnou náladu, halucinace, zhoršenou koncentraci, nechuť k jídlu a mnoho dalších.
Stejně jako předepisuje praktický lékař léky na kašel nebo vysoký krevní tlak, my léčíme špatný spánek či deprese. Psychiatr tedy svou nabídkou léčiv říká: „Vidím, že máš problém. Chci ti pomoct, tady máš pilulku, ta to zlepší.“
Ano, pořád je tento postup z perpektivy pacienta pochopitelnější a jaksi lidsky přijatelnější v kontextu například léčby bolesti naraženého kolene nebo průjmu, než deprese či úzkosti. Jenže takto nás západní medicína učí a co navíc, ono to opravdu dobře funguje! A řečeno s trochou sarkasmu, nejednomu pacientovi to tak vyhovuje také, protože vzít si pilulku je pro některé pořád menší utrpení, než přehodnotit vlastní priority nebo pravidelně docházet a mluvit o hluboko uložených a bolestivých zážitcích na psychoterapii. V drtivé většině se ale psychiatrická věda zabývá duševními nemocemi, které se bez dlouhodobé medikace skutečně neobejdou, byť se snažíme změnit život pacienta sebevíc.
Chci tedy říci, že je jen na psychiatrech samotných, aby se po letech studií pragmatické na-tělo-orientované medicíny vzdálili a pochopili, jak ohromnou léčivou sílu má nebiologická věc, jakou je samotný terapeutický vztah, vzájemná důvěra, pochopení a podpora pacienta. Aby si znovu v praxi připomínali, že předpis léků není málo a zároveň to není vše.
3) Psychiatři jsou také jen lidé
Následujícími argumenty v žádném případě nechci obhajovat lékaře arogantní, apatické či jinak nepříjemné v jednání, které považuji za profesionálně nepřípustné! Za svou praxi jsem se však doposud nesetkala s psychiatrem, kterému by byli jeho pacienti dočista ukradení. Pokud tací jsou, bylo by možné hledat na pozadí problém zvaný vyhoření, ke kterému má tato profese setsakramentsky blízko.
Práce psychiatra je skutečně velmi náročná a nelze ji dlouhodobě vykonávat s maximálním nasazením pět dní v týdnu (v lepším případě bez nočních služeb). Velká část je k tomu ale nucena, pokud chce vyhovět zaměstnavateli, slušně zabezpečit rodinu či ve finále obsloužit svou ambulantní klientelu, která čítá stovky pacientů v kartotéce na jednoho psychiatra. Oproti těmto faktům, málokterý psychiatr má supervizi, sebezkušenost v rámci terapie (nebo i výcvik) a zdaleka ne každý se stará o své vlastní duševní zdraví tolik, jako se stará o to pacientovo!
Aby takový psychiatr dokázal poskytovat kvalitní péči a zároveň nevyhořel, využívá některé obranné mechanismy či dodržuje určité prvky duševní hygieny. Například může pojímat pacienta čistě racionálně bez emocí či osobního přístupu, tedy využívá tak zvané intelektualizace. Nebo si od pacienta vytvoří jistý odstup a ten se pro něj po té stane „pouhým“ případem nebo diagnózou, tedy využívá sémantické odosobnění. Pokud tyto silné obranné mechanismy fungují dlouhodobě, automaticky, může je vycítit i samotný pacient. Pak je interpretace typu „nebaví ho to, nezajímám ho“ bohužel celkem po ruce.
Na závěr by mělo zaznít, že nejen lidé s duševním onemocněním, ale i sami psychiatři jsou ve svém oboru stigmatizováni. A to jak kolegy z jiných oborů, tak i vlastními pacienty třebas právě tím, že jsou nedůvěřiví k našemu nejsilnějšímu nástroji pomoci, léku.
Přesto jsem nezažila ani jednoho kolegu, který by z oboru utekl a šel dělat jiný. Jak totiž jednou přičichneme k onomu zhmotněnému průsečíku biologické medicíny, psychologie, filozofie a kvantové fyziky, jsme psychiatrií natolik fascinováni, že k jiným oborům neprcháme. Klasická medicína je v porovnání s psychiatrií nuda.
Jmenuji se Anna Petříková a oboru psychiatrie se věnuji od roku 2013. Práci s lidmi ve zhoršeném/špatném psychickém stavu či životní krizi považuji za náročnou, přesto (a zejména) za neuvěřitelně naplňující, inspirující a motivující.
Když uvažuji nad fungováním psychiatrie či psychologie, ale v zásadě celé medicíny a vlastně všech profesních oblastí, které mají nějakým způsobem pomáhat člověku, tak mě napadá, že úspěšná pomoc má tři základní podmínky.
Lékař nebo jiný pomáhající musí mít motivaci pomáhat, ať už etickou, emocionální nebo vycházející ze jeho vlastního zájmu. Dále musí mít on i dosažená úroveň poznání v jeho oboru schopnost tuto pomoc účinně poskytnout. Nakonec jsou vedle jeho schopnosti a motivace důležité i podmínky pro poskytování účinné pomoci.
Z vlastní zkušenosti vím, že psychiatři dokáží vyvolat v pacientovi dojem, že mu upřímně chtějí pomoci, že to dokáží a že stačí, aby jim důvěřoval. V další fázi, kdy se ukazuje nefunkčnost léčby, v mém případě farmakoterapie antidepresivy, přicházejí u rozčarovaného pacienta myšlenky na psychiatrovu potřebu vykázat výkony pojišťovně, aby si zabezpečil obživu. Kromě toho jsou tu zájmy farmaceutického průmyslu, kterému jakoby psychofarmakologický optimismus sloužil v první řadě, zatímco já si užívám hlavně nárůst váhy (ano, Esprital). A ke konci naší „spolupráce“, kdy za počáteční naději začínám platit úměrně vysokým zklamáním, se ptám sám sebe, k prospěchu koho vlastně mé návštěvy ordinace jsou.
Ale zažil jsem i pocit důvěry v odhodlání lékařky mi pomoci. To jsem si kladl jinou otázku. Jak asi ona vnímá tu lavinu bezvýchodnosti a životního zklamání, která se na ní ode mne valí. Jak bych se sám cítil, kdyby mi tohle někdo začal vykládat. Řekl bych mu nejspíš, no možná bych si to řekl jen v duchu, – to je tvůj život, co s ním, sakra mám já co dělat? Nemám ponětí, jak ti pomoct nebo co ti poradit. S odstupem si myslím, že ta milá paní cítila to samé, Měla ovšem recepty na antidepresiva, které jí pomáhaly zachovat si tvář.
Proč tedy všechny mé pokusy podrobit se psychiatrické léčbě dopadly stejně marně? Možná jsem se setkával s lékaři, kteří mi chtěli a byli schopni pomoci, jen na mne neměli dost času, aby se dostatečně věnovali mým potížím, možná neměli přístup k nadějným metodám (dejme tomu k psychedelikům).
A možná je celá psychiatrie jen šarlatánské odvětví, které sice pacientům neškodí tak dramaticky, jak tvrdí radikálové z antipsychiatrického hnutí, ale také nijak zvlášť nepomáhá. Takže je pacient, který se hrdinně odhodlá „říci si o pomoc“ nakonec na vše stejně sám jako byl předtím jen bohatší o zkušenost, že věřit nemá nikomu.
K téhle filipice se na okraj sluší dodat, že mě na tomto blogu zarazilo, že se najde někdo z oboru (který ve mně vyvolává tolik nedůvěry), kdo si klade a rozebírá stejné nebo podobné otázky jako já, i když z jiné perspektivy a většinou i s jinými závěry. Doufám tak v další příspěvky.
Dobrý den, děkuji za komentář. Odpovím (v porovnání s ním) velice stručně. Úspěšná terapie deprese spočívá v kombinaci psycho- a farmakoterapie. Etiologie deprese je multifaktoriální, tudíž cílit „pouze“ na neuromediátorový systém antidepresivy je bohužel neúplné řešení. Mám pacienty, kteří užívají antidepresiva ale znatelných změn ve stavu dosáhli až po započetí psychoterapeutické intervence. A také mám pacienty, kteří začali antidepresiva užívat a deprese odezněla. Také ty, kteří se zlepšili jen částečně a změnili životní styl a je jim také lépe. Tím chci říct, že každý jsme unikát. A antidepresiva (bohužel) nejsou kouzelné pilulky hromadně vyráběné nadnárodními řetězci farmaceutických firem, je to jen součást onoho kruhu. Držím pěsti a přeji pevné zdraví. AP