Co to je?
S posttraumatickou stresovou poruchou se setkávali lidé již dlouho před námi, jen se tehdy nazývala jinak. Například během první světové války byla známa pod pojmem „shell shock“, v druhé světové válce jako válečná neuroza, Combat stress ve Vietnamu a až po roce 1980 se ustálil její název PTSD – posttraumatic stress disorder. V českých zdrojích často nalezneme pod zkratkou PTSP – posttraumatická stresová porucha. Já v textu záměrně používám mezinárodní zkratku PTSD právě z důvodu, že má klientela včetně zahraničních pacientů tomuto pojmu dobře rozumí a tak nějak jsme si na ni již zvykli. V mezinárodní klasifikaci nemocí se ukrývá pod kódem F43.1
Posttraumatická stresová porucha je komplex biologických, psychologických, psychosociálních a somatických symptomů a v dnešní době je to termín pro vyjádření úzkostné poruchy, která se rozvíjí po extrémně stresující události. Tato událost bývá traumatizující pro většinu lidí.
U vojenských veteránů se trauma může týkat přímých bojových povinností, pobytu ve válečné zóně nebo účasti na mírových misích za obtížných a stresujících podmínek.
Pro civilisty představuje traumatickou událost například autohavárie, svědectví smrti nebo zranění jiných, nebo přírodní katastrofy jako požáry, zemětřesení, záplavy, tornáda a podobně. Nejčastější traumatizující událostí, s níž se setkávají ženy, je znásilnění. PTSD se týká i dětí, které byly uneseny, šikanovány, znásilněny či jinak týrány. Tím vším vlastně PTSD přesahuje rámec medicíny a zdravotnictví a hovořit o ní čistě z medicínského hlediska je necelistvé, nicméně já jako prostý psychiatr vám poskytnu pohled především touto optikou.
Na rozdíl od akutní reakce na stres, která je spíše krátkodobého charakteru, se PTSD rozvíjí klidně i několik týdnů či měsíců. Z hlediska psychiatrického má dvě zvláštnosti. Jednak je to jedna z mála poruch, u kterých je znám spouštěč. A druhak, pro vznik traumatu stačí jen pár sekund.
Jen pár sekund na to, aby se vám změnil svět.
Co ji způsobuje?
Při vzniku PTSD hrají roli dvě mozkové struktury a to hippocampus a amygdala.
Hippocampus (v překladu mořský koník, kterému se svým tvarem opravdu podobá) je mozková struktura, která umožňuje učení a uchovávání informací. Je tedy podstatný pro tvorbu paměťové stopy.
Amygdala uchovává vzpomínky na emočně zabarvené zážitky a ovlivňuje naše chování ve strachu či radosti.
Hippocampus si tedy zjednodušeně pamatuje, KDY se co stalo a amygdala si pamatuje EMOCI, kterou jsme u toho cítili.
Ve vzniku PTSD má hippocampus hlavní roli ve znovuvybavení si události, která byla traumatizující. Po působení určitého stimulu (pach, zvuk, slovo..) se traumatická vzpomínka znovu vybaví, dojde tedy ke zvýšení aktivity hippocampu. Avšak amygdala tuto vzpomínku vyhodnotí jako reálné nebezpečí. Zjednodušeně řečeno, hippocampus vyvolá (nedobrovolně) vzpomínku, amygdala jí dodá emoci. Traumatické vzpomínky se tak dostávají do popředí jak během dne (flashbacky) tak i v noci (noční můry).
Vznik PTSD je ovliněn i dalšími faktory, jako je naše osobnostní výbava, biologické predispozice a faktory prostředí.
Jaké jsou projevy PTSD?
Flashbacky; náhlé, nedobrovolně vyvolané a živé vzpomínky na traumatickou událost. Přichází neočekávaně za plného vědomí. Jsou to v podstatě dissociativní události, jakési výpadky ve vnímání reality. V dotyčném vyvolávají pocit, jakoby se vrátil do přítomného děsivého okamžiku a znovu si jím procházel.
Noční můry; děsivé sny na traumatickou událost, které dotyčného vzbudí ze spaní.Krom toho, že jsou celkem běžné u dětí (u kterých mizí nejdéle po 10.roce života), jsou jedním z hlavních symptomů PTSD. Až 96% lidí s PTSD se s nočními můrami setká. Oproti flahbacku je na nich relativně uklidňující to, že se z nich dotyčný probudí.
Vyhýbavé chování; přirozená reakce na traumatickou událost. Může být hlavním příznakem PTSD; činnosti, které dotyčný dělá nebo se naopak snaží nedělat. Vyhýbá se místům, lidem, pachům, zvukům nebo i pocitům, což vše dohromady způsobí ztrátu zájmu o běžný život, narušení blízkých vazeb a jiné podstatné negativní změny. Vyhýbavé chování se vyskytuje i u jiných úzkostných poruch. Například člověk se sociální fobií se vyhýbá lidem, klaustrofobik nevleze do výtahu apod.
Hypervigilita; stav extrémní ostražitosti. Dotyčný je neustále „v pozoru“ a očekává nebezpečí, což je ve svém důsledku vyčerpávající a zasahuje do všech oblastí života.
Amnézie; důležité momenty z období traumatu si nemocní nevybavují nebo si je vybavují ale jen částečně.
Časté jsou problémy se spánkem, perzistující pocity viny, hněvu, bezmoci, strachu, hanby či emočního oploštění a „otupení“. Mívají problémy s koncentrací, bývají „nabuzení“ neboli hypervigilní, nebo mají přehnané úlekové reakce. Dále panické ataky či nekontrolovatelný třes.
Jak dlouho to trvá?
Rozvoj PTSD trvá týdny až měsíce. Zdroje uvádí, že kolem 30% lidí se uzdraví plně, 40% lidí mívá mírné příznaky, 20% se zlepší částečně a 10% se nezlepší vůbec.
Nutno však říci, že ne každý, kdo prožije traumatický zážitek, následně rozvine PTSD. Většina lidí se dokáže dobře stabilizovat sama vlastními kompenzačními mechanismy.
Syndrom koncentračního tábora/KZ syndrom (konzentrationslager)
Syndrom, který přetrvává i po více jak 30ti letech u lidí, kteří přežili holocaust. Byl zkoumán psychiatrem Leem Eitingeren (českého původu), mimochodem velice zajímavou osobností, doporučuji si o něm přečíst něco více.
Dr. Eitinger sám přežil pobyt v koncentračním táboře v Osvětimi a Buchenwald. Přes tuto extrémně náročnou zkušenost dokázal udržet odstup od traumatické události a v mj. velice detailní studií dokázal, že syndrom koncentračního tábora je spojen s extrémním a protrahovaným traumatických zážitkem (z koncentračního tábora) a nesouvísí s osobností pacienta! Tím vyvrátil dosavadní tezi o tom, že k rozvoji chronického psychického onemocnění je třeba mít osobnostní předpoklady.
Jaká je léčba?
Jako u všech onemocnění, nelze ani u léčby PTSD slibovat, že po jejím absolvování se vrátí život do starých kolejí. Nicméně, léčba jako taková se snaží o tři věci:
- naučit se s příznaky vyrovnat
- získat dovednosti, jak s onemocněním pracovat
- snaží se o obnovení kladného hodnocení sebe sama i okolního světa
Uzdravení neznamená zapomenout nebo odpustit.
Léčbou 1.volby je psychoterapie, nicméně někdy se neobejdeme kombinaci s farmakoterapií.
Většina terapií PTSD spadá pod taktovku Kognitivně behaviorální terapie (dále již jako KBT). KBT učí přenastavit staré dysfunkční vzorce myšlení těm novým. Součástí KBT bývá i terapie expozicí, kdy se záměrně a v bezpečném prostředí klient vystavuje traumatickým událostem a učí se jim čelit. Do popředí se dostává i expozice pomocí virtuální reality (v literatuře naleznete pod zkratkou VRET – virtual reality exposure treatment), které pacientovi umožní vstoupit do prostředí, ve kterém trauma prožil v režimu vitruální reality.
EMDR – Eye Movement Desensitization and Reprocessing (Desenzibilizační terapie využívající pohyb očí), je terapie kombinující expoziční terapii s řízenými pohyby očí, které pomohou zpracovat traumatické vzpomínky a změnit související pacientovy reakce. V překladu jde tedy o desensibilizaci a přepracování pomocí očních pohybů. Tato metoda je poměrně nová a osobně neznám terapeuta, který by se jí věnoval. Pokud by vás o ní zajímalo více, dočtete se ZDE .
Nahlas by mělo zaznít také to, že pacient má často problém mluvit. Je třeba mu zajistit bezpečí, být citlivý a diskrétní, zároveň reakce na vzpomínky bývají často těžké i pro samotného terapeuta.
Farmakoterapie a její algorytmy pro zvědavce:
- Antidepresiva typu SSRI- sertralin, citalopram, fluoxetin
- Tricyklická antidepresiva – amitryptylin, imipramin
- Augmentace stabilizátorem nápady (carbamazepin, lithium, valproát), neuroleptikem (risperidon), b-blokátorem (propranolol)
- inhibitory MAO či SNRI – venlafaxin
Na závěr si připomeňmě, že PTSD spadá do úzkostných poruch. Proto je dalšími nefarmakologickými metodami léčby fyzická aktivta, relaxační cvičení či meditace. O tom, jakým způsobem pracují s úzkostí, se můžete dočíst v mém eBooku zdarma, který je ke stažení ZDE.
Lze se z PTSD uzdravit?
Ano, ale je tu pár ALE. Je nutné si uvědomit, co to pojem uzdravení znamená. Je to především návrat energie potřebné pro každodenní život a znovuobnovení vztahu k druhým. Také vědomí toho, že úzkost není trvalá, nekonečná, ale že se může ve specifických situacích znovu obnovit a zároveň ji lze zvládnout a mít pod kontrolou. A v neposlední řadě je uzdravení proces, který není nekonečný, ale může trvat velmi dlouho.
Jmenuji se Anna Petříková a oboru psychiatrie se věnuji od roku 2013. Práci s lidmi ve zhoršeném/špatném psychickém stavu či životní krizi považuji za náročnou, přesto (a zejména) za neuvěřitelně naplňující, inspirující a motivující.