Historie počátku pozorování depresivního onemocnění, původně označovaného jako melancholie, spadá až do starověké Mezopotámie, kde byla vnímána jako čistě spirituální stav. Stejně, jako u jiných duševních onemocnění, se i u deprese věřilo v to, že je způsobena posedlostí démony. Jako takovou jí tedy spíše léčili kněží, než lékaři. A právě víra v to, čím je deprese způsobena, ovlivnila i její „léčbu“(pokud se to jako léčba dá nazvat). Lidé trpící duševními problémy hladověli, byli bití či fyzicky omezováni.
První, kdo na lidské nemoci nepohlížel jako na důsledek nadpřirozených sil, byl řecký lékař Hippocrates.
Byl vlastně takovým otcem evropské medicíny. Zastával názor, že na lidské zdraví a nemoc má velký vliv i okolní prostředí a životospráva a že nemoc není nadpřirozený jev, ale má své příčiny. Také prohlásil, že deprese vzniká jako důsledek nerovnováhy čtyř tělesných tekutin (žlutá a černá žluč, krev a hlen). Co navíc, k léčbě používal byliny, sílu přírody a sílu pacientova těla. Toto pojetí nemoci by v dnešní době spadalo do konceptu psychosomatické medicíny, nemyslíte? Mimochodem, byl tak významnou osobností, že dodnes lékaři po dokončení studií skládají Hippocratovu přísahu, která obsahuje základní principy etiky lékařského povolání. Vraťme se ale zpět do minulosti.
Naopak takový Cicero, římský filozof, vyslovil domněnku, že je deprese způsobena psychologickými jevy jako je strach, zármutek či hněv.
Perský lékař jménem Rhazes však pojal podezření, že duševní choroba vychází z mozku. Začal tedy doporučovat léčbu ve formě koupelí a zároveň velmi ranou formu behaviorální terapie, která zahrnovala pozitivní odměny za vhodné chování. Některé starověké národy tedy byly v oblasti duševního zdraví mnohem dále, než lidstvo během následujících staletí.
Ve stínu církve se během středověku duševní nemoci opět začaly přisuzovat ďáblu, démonům a čarodějnicím a dle toho byly „léčeny“, pokud se těmto procesům dá ještě říkat léčba. Mnoho nemocných buď utonulo či bylo upáleno, jiní byli zavírání v tzv. blázincích. Medicína v tomto období celkově degradovala do úrovně pověr.
Renesance nevnesla do této oblasti nic pozitivního, naopak v ní pokračovaly hony na čarodějnice a upalování. Duševně nemocní byli považováni za bohem potrestané hříšníky, kteří po právu museli být stíhání, brutálně mučeni či pálení. Do tohoto období spadá i exorcismus, nebo i Maleus Maleficarum – Kladivo na čarodějnice, jakási příručka diagnostiky a léčby spolku s ďáblem. Na jeho podkladě vznikla i kniha a film.
V Osvícenství, tedy během 18. a 19.století, začala být deprese chápána jako slabina temperamentu, kterou nelze změnit. Výsledkem tohoto přesvědčení bylo, že „depresivní“ by se měli zamykat nebo by měli žít v ústraní. Její léčba znamenala pobyt pod vodou co nejdéle bez utonutí nebo použití rotující lavice, která měla uvést mozek zpět do správné polohy. Dále se používaly metody jako například zvracení, jízda na koni, dietní opatření či klystýry. Tak můžeme být rádi, že je středověk za námi, že?
Od počátků 19. a 20. století se začaly objevovat nám již blízké teorie na vznik deprese. Roku 1895 německý psychiatr Emil Kraepelin jako první rozlišil manickou depresi od tehdejší dementia praecox (dnes známé jako schizofrenie). Kraepelin považoval psychiatrické poruchy za nemoci založené na lékařském, neurologickém modelu se specifickou organickou etiologií (původem) a patologií. Přibližně ve stejnou dobu byla vyvinuta psychodynamická teorie a psychoanalýza.
Psychoanalytické a behavioristické vysvětlení deprese
Sigmund Freud (obrázek viz výše) přemýšlel o depresi jako o reakci na ztrátu, ať už skutečnou (například smrt), nebo symbolickou (nedosažení požadovaného cíle). Věřil, že nevědomý hněv člověka, právě nad onou ztrátou vede k nenávisti k sobě samému a sebezničování. Cítil, že psychoanalýza může člověku pomoci vyřešit tyto konflikty v bezvědomí a omezit sebezničující myšlenky a chování.
Oproti tomu behavioristé přišli s myšlenkou, že depresivní chování je naučené (jako každé jiné) a lze ho tedy odnaučit. Zásady učení, jako je asociace a posilování, mohly být použity k vytvoření a posílení účinnějšího a zdravějšího chování. Přesto, že dnes psychologové i psychiatři uznávají, že zkušenost není jedinou determinantou chování, je behaviorismus důležitou součástí řady přístupů v léčbě deprese a dalších duševních poruch.
Kognitivní vysvětlení
Americký psychiatr, otec kognitivní psychoterapie Aaron T. Beck, věří, že k příznakům deprese může přispět způsob, jakým lidé interpretují negativní události. Navrhl, že za depresivní příznaky jsou zodpovědné:
- automatické negativní myšlenky,
- negativní sebevědomí a
- chyby ve zpracování informací.
Podle Becka mají depresivní lidé tendenci automaticky interpretovat události negativně a dívat se na sebe jako na bezmocné a nedostatečné.
Psycholog Martin Seligman navrhl, že při rozvoji deprese může hrát roli naučená bezmocnost. Podle této teorie se lidé často vzdávají snahy změnit svou situaci, protože mají pocit, že nic, co dělají, nezmění. Nedostatek kontroly následně zanechává v lidech pocit bezmocnosti a beznaděje a vede k depresi. Tyto poznatky hrají důležitou roli ve vzniku kogitivně behaviorální terapie, která se k léčbě deprese užívá stejně jako k terapii úzkostných a jiných psychických poruch.
Biologické vysvětlení
Biologický model se zaměřuje na mozkové struktury, genetické predispozice, hormonální vlivy a neuromediátorové dysbalance a vnímá depresi jako onemocnění, které lze léčit léky, stejně jako jiné tělesné onemocnění.
Koncept dnešní deprese tak, jak jí vidí většina psychiatrů, je zakotvena ve dvou mezinárodních klasifikacích (MKN, DSM) a je vnímána jako jeden z klinických syndromů, který sice uznává možnost souvisejících psychologických i biologických faktorů, ale je určen především řadou klinických příznaků, které nemají specifickou etiologii (původ) jako jiná tělesná onemocnění. Tato definice deprese je v zásadě lékařská, připomíná definici syndromu v jiných oblastech medicíny. V lékařském pojetí je každá nemoc považována za chorobu se specifickou, dobře definovanou etiologií, patologií, klinickým obrazem a často specifickou léčbou.
V psychiatrii jsou však věci často složitější a nebývají zcela jasné.
Přestože deprese na uvedené úrovni plně neodpovídá nemoci a může za ní být více příčin, můžeme čerpat mnoho výhod, pokud ji jako diagnozu stanovíme. Těmi výhodami myslím, že pokud pacienta správně dignostikujeme, máme k dispozici mnoho dalších informací o základních mechanismech, souvislostech, předpovědi výsledku a především nejlepší léčbě. Toto je ta světlá stránka moderního konceptu deprese a v podstatě i dalších psychických onemocnění.
Tou stinnou stránkou je fakt, že spousta lidí se upíná jednak na svou diagnozu – v překladu „do jaké škatulky patří“ a především na její prognózu. Ono je to na jednu stranu dobře, je to totiž důležitá známka zájmu o svůj zdravotní stav a v podstatě na vyhlídek do života.
Na druhou stranu není dobré se právě na diagnozu a zejména literárně uváděnou prognózu tolik upínat a chápat je tak, že s nimi již nic nelze dělat.
Většina onemocnění není determinována k jednomu a stejnému průběhu, i v něm je často ukryta variabilita a to zejména, pokud se bavíme o depresivních a úzkostných poruchách, ale i včasné a komplexní terapii například schizofrenie či demencí. Proto tedy myslím – ano, diagnostikujme, předepisujme léky, ale berme to jako polovinu úspěchu, ta druhá je na nás/vás samotných.
Zdroje:
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3181879/
a další články
fotografie: canva.com
Jmenuji se Anna Petříková a oboru psychiatrie se věnuji od roku 2013. Práci s lidmi ve zhoršeném/špatném psychickém stavu či životní krizi považuji za náročnou, přesto (a zejména) za neuvěřitelně naplňující, inspirující a motivující.