Sedím na židli a naproti mně vykukuje z poza monitoru doktor. „No, ehm…ten nález na snímku totiž vypadá jako…víte, pošlu vás radši na další vyšetření, abychom se ujistili, že.. nemusíte se bát, skoro to nebolí…“.
Cítím, jakoby mi mělo vyskočit srdce z hrudníku a polykám na sucho. Sakra, já vím, jak se dělá lumbální punkce! I to, že si musím sama zacvakat atraumatickou jehlu, protože to pojišťovna nehradí. Ale co vím ještě mnohem líp je důvod, proč mě na ni posílá! A ten člověk, který se schovává za monitorem to podle výrazu ví moc dobře taky! Je totiž možný, že jsem fakt nemocná…
Přesto, v záplavě adrenalinu, vlastního potu a vydejchanýho cé ó dva pod respirátorem, mi nejde vyhnat z hlavy jedna hodně hlasitá myšlenka.
Koukám na toho odborníka v bílém plášti. Lékaře. Specialistu. Obklopeného možnostmi všech žádanek na různá vyšetření. Obdařeného sílou sestry (kterou já v ordinaci nemám!). S několikaletou praxí a vlastní ordinací.
Určitě těch špatných diagnoz sdělil už hodně.
A mě teď vlastně říká, že bych mohla být jedna z nich. Ne, že jsem. A přesto je nervózní. Je to proto, že je to tak blbý, jak si myslím já? Nebo protože jsem taky doktor? Jaktože je tak nervózní? Místo sebe, je mi líto hrozně jeho! Asi jsem fakt profesionálně zdeformovaná. Jenže on je tak strašně, ale strašně zoufalý. Vůbec totiž neví, co mi říct! Neví, jak se mnou mluvit.
On ví, že já vím a já vím, že on vůbec neví!
Ten jeho výraz… jakoby říkal „Holka, já vím, že by to byl průser jak prase, ale nedá se nic dělat“. A já si říkam „FAKT? To je jako všechno, co mi řekneš? Já svým pacientům vysvětluju horem dolem, podporuju je, uklidňuju je, podávám kapesníky, skoro tam brečim s nima a ty mi řekneš jen Musíte na lumbální punkci, ono to nebolí? Představ si, že bolest při lumbálce je to poslední, čeho se v tuhle chvíli bojím!
Loučíme se. Sedím za volantem a v hlavě mám guláš všech emocí a myšlenek. Pořád vidím ten jeho zoufalý výraz, kdy neví, co mi říct. Přemýšlím, jestli takhle vypadá u všech pacientů, kterým oznamuje špatnou diagnozu. Mě jí vlastně ještě neoznámil a přesto se tvářil tak utrápeně. Jsou to má očekávání, co mne zklamalo? Postup?Nebo odborník sám? Ať se snažím jakkoliv, nerozumím tomu, že je tak zoufalý v situaci, která pro něj nemůže být nová.
Zároveň vím, že není jediný. Že přesně takhle probíhá sdělování špatných zpráv ve stovkách a tisících dalších ordinací a co víc, i u lůžek v nemocnicích. Mlčení a výraz „promiňte, už nic neuděláme, je nám to vážně strašně líto“. A potom? Potom nic. Jediné, co nám zbyde, je přijetí neměnné reality a v některých případech i pocitu vlastní smrtelnosti.
Tak důležitý a pohodlný byl Descartův nápad rozdělit člověka na fyzično a duši, že toto „rozpůlení“ trvá dodnes. Na medicíně do nás hučí šest let suchá fakta.
- Jak přesně se píše latinsky lopatka – scapula – jakmile tam to „L“ napíšeš dvakrát, tak seš kámo v pěkný bryndě. V prváku na anatomii to pro nás bylo něco rozsudek smrti.
- Učí nás, jaké vyšetřovací metody použít.
- Co jaký symptom znamená.
- Bolest břicha může být zánět slepého střeva, mimoděložní těhotenství anebo třeba zaražený prd, záleží, kde ji lokalizuješ.
- Učí nás, co všechno se z krve dá vyzkoumat a jak na CT vypadá zápal plic, nebo na rezonanci mozku nádor.
- „No? Jak vypadá? No tak? Nevíš? Tak lupej, tady máš index, za měsíc máš opáčko!“
Je skvělé, že máme tolik vyšetřovacích metod a že toho dnes víme tolik. Západní medicína je neuvěřitelná, kolik toho ví, zkoumá a je schopna odhalit. Dokáže vám přesně zjistit, jaká céva se úží a kde je třeba ji roztáhnout. Dokázala během roku vynalézt vakcínu, která by se v předchozích desetiletích hledala roky. Umí spočítat množství destiček, číst geny, identifikovat cizí látky, poznat buňku rakoviny, vyoperovat šedý zákal nebo slepé střevo… Jenže tak moc je pragmatická a analytická tahle věda, že naprosto opoměla to hlavní.
Že ten, koho bolí břicho nebo hlava, je celistvý tvor.
Není to jen tělesná schránka, kterou lékař opraví a vyšle znovu do boje zvaného život. Zapomíná, že každé tohle „akutní břicho“ je složitý systém, který krom hmatatelných a částečně opravitelných částí má i části, na který si nikdo nesáhne ani nenaměří jejich hladinu v krvi. Že má své pocity, emoce či nálady. Vlastní zranitelnost. Osobnost. Inteligenci. Minulost. Ba co víc! Blízkou osobu. Prostředí, ve kterém žije. Zájmy. Umí se smát, plakat, zlobit se a milovat.
Pragmatická, chladná medicína nebere ohledy na to, že žena, které lékař kvůli „zdravotnímu stavu“ doporučí co nejdříve otěhotnět, nemá doma chápajícího partnera a zázemí, do kterého může dítě přivést. Nevidí to, že uvnitř postarší vzdělané paní, které se horší paměť, je ustrašená malá holčička, která se demence bojí snad víc než smrti, protože na ni viděla odcházet vlastní matku. Nehledí na to, že žena, která potratila v prvním trimestru, je uvnitř rozervaná na padrť, protože na dítě čekala rok.
A také, zapomíná na to, že téměř žádný starý člověk, který je v posledních dnech udržován při životě hrstmi léků a přístroji, si takovýto závěr života nepřeje.
Naši duši, prostředí ve kterém žijeme, rodinu a další nepostradatelné části našich životů si právě západní medicína odmazala a díky své potřebě vše dokonale a pečlivě vidět, osahat či slyšet. Tolik se zaměřila na čísla, obrázky a výsledky, že nakonec vůbec neví a ani nedokáže s člověkem komunikovat. Podpořit ho, uklidnit, dodat naději ve chvílích, které jsou mnohem důležitější, než chladná, byť precizní interpretace čísel a obrázků.
Kam tohle všechno léčivé zmizelo? A vlastně, bylo to tu někdy?
No nebudu vás déle napínat. Co se týče mého vyšetření, ani lumbální punkce tenkrát nepotvrdila a zároveň nevyvrátila možné onemocnění.
Tento nejistý výsledek jsem pojala jako VÝBĚR VOLBY. Buď se budu chovat sama k sobě s neúctou a jednoho dne se příznaky onemocnění projeví v plné kráse. Nebo se o sebe budu náležitě starat a pečovat a zůstanu zdravá. Je jen na mně, jak se rozhodnu.
Tento VÝBĚR VOLBY se netýká jen lidí, kteří si projdou podobným diagnostickým procesem, ale týká se nás všech. Drtivá většina z nás si může zvolit, jaký život prožijeme.
Pokud se dokážeme starat o své květiny, aby měly na jaře dostatek hnojiva, během léta vláhu, na podzim shrabané listí a v zimě kořeny překryté chvojím, měli bychom se starat i o své zdraví. O své tělo a i svou duši. A jak? O tom zase někdy příště 🙂
Zdroj fotek: Canva.com
Source of images: Canva.com
Jmenuji se Anna Petříková a oboru psychiatrie se věnuji od roku 2013. Práci s lidmi ve zhoršeném/špatném psychickém stavu či životní krizi považuji za náročnou, přesto (a zejména) za neuvěřitelně naplňující, inspirující a motivující.