Věděli jste o tom, že máme více druhů slz? Proč nám jich tečou z očí potoky, když nás někdo hluboce raní? A viděli jste plakat někdy vašeho psa nebo kočku? Že ne? Pojďme se na to podívat trochu zblízka.
Pro nejmenší děti je pláč formou základní komunikace se světem a především matkou. A i náš mozek je připraven na takový pláč reagovat. Bylo totiž prokázáno, že při pláči dítěte dochází k mozkové aktivitě emoce zpracovávajících oblastí i u lidí, kteří neměli žádný rodičovský status.
Nejčastějšími důvody pro pláč dítěte je hlad nebo žízeň, teplo nebo chlad, nervozita matky, koliky, únava, bolest apod. S rostoucím věkem se přidávají další věci jako neoblíbené činnosti, nuda apod. Slzy jako takové, začíná produkovat kojenec ve věku 4-8 týdnů.
A už od raného věku lidé pláčou, respektive, jak by řekli odborníci – produkují – tři typy slz.
První z nich jsou slzy bazální/základní. Tyto slzy jsou svým složením složitější, na povrchu oka jsou stále, chrání ho před vysušením a vyživují jeho vnější struktury. Jejich nedostatek se označuje pojmem syndrom suchého oka.
Druhým typem jsou reflexní slzy. Ty jsou tvořeny převážně vodou a slouží jako reflex na nějaký stimul. Příkladem takového stimulu je například kouř, vítr, chemická látka obsažená v cibuli nebo nešťastná moucha, která nám zabloudí do oka. Oko nám začne slzet ve snaze dráždivý stimul zahnat nebo vypudit.
Posledním typem slz, kterému se budeme věnovat nejpodrobněji, jsou slzy emocionální. Britský přírodovědec Charles Darwin (1872) pravil, že tyto slzy nemají žádný účel. Výzkumy však postupně vedou k vyvracení tohoto tvrzení.
Emocionální slzy jsou specifické pro člověka, žádný jiný tvor na planetě tento druh slz neprodukuje.
Zatímco u zvířat je pláč omezen na hlasové formy projevu (např.volání po separaci od matky), u lidí je vylučování viditelných slz podstatnou doplňkovou funkcí. Vědci v nich objevili stopy stresových hormonů (zejm. ACTH – adrenokortikotropního hormonu), což by mohlo svědčit pro hypotézu, že tyto slzy slouží k uvolnění stresu a napětí. Další studie napovídají, že produkce těchto slz stimuluje tělo k vyplavení endorfinů, tzv. hormonů štěstí. Endorfiny jsou uvolňovány do mozku, kde způsobují dobrou náladu, pocity štěstí a tlumí bolest.
Ze sociologického a psychologického hlediska je pláč společenským spouštěčem empatie.
V podstatě je to komunikační systém signalizuje ostatním „Potřebuji vaši pomoc a podporu“.
Nejčastěji k němu vede bezmoc a beznaděj. Dle výzkumů mají tedy lidé pláč nejvíce spojený se ztrátou, fyzickou bolestí a smutnými filmy, často však neopomínají zmínit pozitivní důvody, jako jsou svatby, narození potomků, hudba, shledání apod.
Jsou tu i rozdíly mezi pohlavími. Ženy pláčou často v reakci na pocity frustrace nebo zlosti, které nechtějí ventilovat na veřejnosti. Zatímco právě ony pláčou zhruba 4-5x do měsíce, muži jen 0-1x. Zajímavé, že?
Jenže, otázkou je právě onen katarzní, očišťující efekt pláče. Pan profesor Ad Vingerhoet (Tilburg University, The Netherlands), zmiňuje, že je to s pláčem jinak.
Většina lidí považuje pláč za prospěšný, ale když si vzpomněli na jeho poslední „epizodu“, změnu nálady k lepšímu většinou neohlásili, spíše naopak!
Pan profesor tvrdí, že zaprvé, musíme být v dobré emoční kondici, abychom z pláče mohli benefitovat. Za druhé, že velmi záleží na situaci. V neovlivnitelných situacích, např. po ztrátě blízkého člověka, se po vyplakání se nálada pravděpodobně nezmění, zatímco např. v konfliktních situacích, se kterými dokážeme pracovat, k pozitivní změně nálady dojít může. A konečně zatřetí, záleží i na reakci okolí. Pokud pláčeme a lidé okolo mají tendenci s námi soucítit, utešit a podpořit nás, pravděpodobně nám to náladu zvedne. Oproti situaci, kdy nás okolí bude buď ignorovat nebo s námi nesouhlasit, k úlevě a zlepšení nálady nedojde.
Z mého pohledu je pláč velice důležitou a neoddělitenou součástí lidského života.
Klientům, kteří přijdou s úzkostmi, v napětí a s nevyřešenými konflikty, doporučuji mj. i vyplakat se. Vyplavit stresové hormony a nastartovat produkci endorfinů. Přijde mi zajímavé a zároveň líto, že je stále spousta lidí, kteří si pláč odpírají a považují ho za projev slabosti a beznaděje. Často to lze považovat za výsledek niterných přesvědčení a dysfunkčních postojů.
Myslím, že je potřeba otevřít ten pomyslný ventil a nechat odejít své emoce, pocity, zlost, vztek spolu se slzami ven. Není dobré držet tuto „sílu“ pod pokličkou a pak buď „bouchnout“, nejčastěji v nesprávnou dobu na nesprávném místě a na nesprávného člověka, nebo veškerou jejich energii přetransformovat do mnohem hlubšího a hůře zpracovatelného problému.
Dovolte si poplakat.
Zdroje:
Jmenuji se Anna Petříková a oboru psychiatrie se věnuji od roku 2013. Práci s lidmi ve zhoršeném/špatném psychickém stavu či životní krizi považuji za náročnou, přesto (a zejména) za neuvěřitelně naplňující, inspirující a motivující.