Tak především se musím přiznat, že jsem blog zezačátku psát vůbec nechtěla. Přišlo mi, že v dnešní době si ho píše skoro každý, já osobně málokdy hledám informace právě touto cestou a paradoxně nejsem takový „sdílecí typ“.
Jeeenže v kurzu, který jsem absolvovala kvůli vytvoření vlastního webu, nás lektorka motivovala k psaní blogu a současně eBooků. Řekla jsem si, že to tedy zkusím a došlo mi, že blog má vlastně v tomto případě ohromnou přidanou hodnotu a smysl. Jaký? O tom až dále.
Mým primárním cílem bylo založení on-line poradenství. Jenže čáru přes rozpočet mi během realizace udělala legislativa. Proto jsem se rozhodla zprovoznění této služby odložit a věnovat se blogu, nicméně ji v plánu určitě mám.
K psychiatrii jsem díky mamince, která je psychiatr, měla blízko už od malička.
Vždy nám (mně a sestře) říkala, že je to pěkné povolání a já jí důvěřovala a následovala.
První semestr psychiatrie na medicíně jsem absolvovala v Čechách. Výuka byla spíše „technického rázu“ – ukazovali nám oddělení, místnost, kde se provádí elektrošoky, byly přednášky a ano, párkrát jsme se skupinkou mediků anamnézu pacientovi odebírali.
Součástí praktik byl i výjezd do léčebny, kde jsme navštívili sexuologické oddělení a pavilon chronických onemocnění. Při jejich návštěvách jsem se, jako poučený laik, cítila nepohodlně. Když se za naší skupinkou zavřely dveře bez kliky a kolem nás se vyrojil hlouček mužů, kteří si nás mlčky začali prohlížet od hlavy k patě, honily se mi hlavou myšlenky typu:
„Cože? Vážně? Mám se jich teď bát? Jsou divní…“ a podobně. Prostě jsem to nechápala.
Celou dobu na škole se učíme, jak vypadají kosti, orgány, jak vypadá buňka rakoviny a kolik máme červených krvinek. Ok, to má hlavu a patu.
Ale bylo těžké pochopit, co se děje v hlavě člověka, který chodí po místnosti, lomí ruce a říká, že nám ze slunce posílají pribiňáky.
Proto dnes rozumím tomu, že se veřejnost na lidi s trvalým duševním onemocněním stále dívá skrze prsty. Jsou jiní. A co je jiné, je nepředvídatelné a lidská mysl to vyhodnotí jako nebezpečné. Jenomže ono to tak většinou úplně není, k tomu se ale dostanu.
Druhý semestr jsem absolvovala v Istanbulu v rámci ročního výměnného pobytu. Výuka byla formou přednášek a občas i sezením s nemocnými. Vybraný pacient seděl na židli a hovořil na skupinku zahraničních studentů, přičemž asistent výuky zprostředkovával překlad. Tedy, ten náš přeložil zhruba každé desáté slovo a u toho se smál. Celkově jsme se toho, vzhledem k jazykové bariéře a pasivitě vyučujících, moc nedozvěděli, což mi bylo upřímně líto. Často jsem si tehdy říkávala, na jak vysoké úrovni je české zdravotnictví a systém výuky na naší hradecké fakultě v porovnání s tím tureckým. Přesto zůstala psychiatrie mým favoritem. Právě kvůli své odlišnosti od ostatní medicíny.
Po dokončení vysoké jsem nastoupila na psychiatrickou kliniku. Z práce jsem byla unešená, byla TAAAAAK zajímavá a jiná! Postupem času jsem zároveň zjišťovala, že mé kamarády a okolí zajímají historky z praxe. Jaké zajímavé pacienty jsem měla a co se jim stalo, často na mne koukali s otevřenou pusou, jak to vlastně můžu poslouchat a zvládat. Setkávala jsem se s dotazy typu: „ A to tam ty lidi oblbujete práškama? Fakt je kurtujete? No to je síla! A nebojíš se? To já bych se bál/a“ a podobně.
Stále víc jsem se ujišťovala, jak je silné stigma psychiatrie jako takové mezi lidmi je. A že přesto, že žijeme v 21. stolení, je pořád velké tabu, co se odehrává za zdmi psychiatrických léčeben (dnes již nemocnic), oddělení i soukromých ambulancí. To, co se tam děje, si mnozí vykreslují na základě filmů, ponurých reportáží „z místa činu“ či hrůzných příběhů známých známých. Uvědomovala jsem si, že přes veškeré pokroky moderní medicíny a doby, většinová společnost nedokáže jednat s lidmi, kteří se nechovají dle jejich očekávání a že má stále předsudky.
Naše společnost cílenou izolací handicapovaných vytvořila image člověka zdravého, se všemi končetinami, bez bolestí a chováním podle společenských norem.
A i když se v posledních zhruba dvaceti letech přístup mění, lidé si stále nejsou schopni (nebo nechtějí?) připustit možnost lidské existence s handicapem a zejména duševním.
Stigmatizace psychiatrie celosvětově bohužel přetrvává. Ale co se týče České republiky, jsme opět „mistři“. Pro zajímavost, pouze 8% Čechů je ochotno pokračovat v přátelství s někým, u koho se objeví duševní onemocnění; v porovnání u Angličanů je to 56% (zdroj: ukforum.cz). Achjo…taková neinfomovanost??
Abych se dostala k jádru pudla a podala odpověď na nadpis tohoto článku, důvodem psaní blogu tedy je:
Šíření osvěty – podat lidem odpovědi na podobné otázky, které se jim honí hlavou stejně, jako mým přátelům nebo mně tehdy, při návštěvě léčebny;
Podpora a pomoc – těm, kteří se stále obávají dojít se svým trápením k někomu, kdo je vyslechne a dokáže s jeho problémem smysluplně pracovat. Je spousta lidí, kteří se za své problémy, nebo i za problémy svých blízkých, stydí. Kteří si myslí, že jsou divní, jiní, nebo si naopak svůj problém nechtějí přiznat a doufají, že vyhnije, že se dají věci dokupy tak nějak spontánně;
Anebo jen tak, pro zajímavost, kdo by si chtěl rozšířit obzory
Každopádně věřím, že v článcích na blogu a následně i eBooku najdete spoustu užitečných informací.
Jednou z prvních vlaštovek je tento eBook pro úzkostné lidi, který si můžete stáhnout. Jen tak 🙂
A pokud máte nějaké to trápení, tak vás to nakopne do toho vzít život do svých rukou a nemyslet si, že jste nemocní ale MOCNÍ.
Seznam literatury: Raudenská, J., Javůrková, A. Lékařská psychologie ve zdravotnictví, 1.vyd. Praha: Grada publishing, 2011. ISBN 978-80-247-2223-8
www.ukforum.cz/rubriky/veda
Jmenuji se Anna Petříková a oboru psychiatrie se věnuji od roku 2013. Práci s lidmi ve zhoršeném/špatném psychickém stavu či životní krizi považuji za náročnou, přesto (a zejména) za neuvěřitelně naplňující, inspirující a motivující.